V Jižní Koreji panuje velká propast mezi chudými a bohatými. Zatímco potomci bohatých párů chodí na nejlepší školy a skrze konexe svých rodičů bez námahy stoupají výš, ratolesti chudých rodin se sotva dokážou vymanit natolik, aby si mohly dovolit vlastní bydlení. A protože kromě rozevírajících se nůžek mezi vrstvami je i málo prostoru, mladí lidí z chudých poměrů bydlí v čemsi, co by se dalo nazvat kójí.
Jedna kóje má sotva velikost pokoje. Vejde se do ní postel, malinký stůl se židlí, popřípadě se ona postel používá i místo stolku a židle, oblečení se skladuje, kam se vejde, a k tomuto mikro prostoru je přilepená malinká úsporná koupelnička, která by se dala popsat jako záchod ve sprše.
Původně tyto kóje byly studovnami, kam se mohli studenti zavřít a nerušeně se učit. Dnes v nich studenti a mladí velice dlouho bydlí. Snaží se dostudovat a najít si dobrou práci a doufají, že jednou si snad budou moci pořídit opravdový byt, nebo dokonce dům. Bohužel se to zdá být čím dál více pouhým snem.
Zatímco někteří bydlí v kójích a chodí do práce, aby si na studia vydělali, někteří se s pomocí svých rodičů tlačí do předstihu na školách, čímž jen rozevírají propast mezi dvěma chudými a bohatými. Vždyť nejvyšší příjmová skupina vydělává více než pětinásobek toho, co skupina nejnižší! A to prezident Mun Če-in sliboval rovnější příležitosti. Mnozí však při pohledu na současnou situaci věří spíše tomu, že rozhodující není škola a zkušenosti, ale původ – více záleží na tom, komu se narodíte. Tak trochu to připomíná doby, kdy se trůn i postavení dědilo.
Prezident Mun Če-in ztratil velkou část mladých voličů, sám dokonce připustil, že zklamal. Mladí Jihokorejci se cítí zrazeně, protože současná situace se značně liší od té, kterou prezident sliboval. Navíc je ještě horší než ta, za které ho volili.